Kritika od jiřího Černého

Podle toho, jak Eva Emingerová zpívá, by mě nenapadlo, že coby  smečařka prý uměla volejbalovým míčem tvrdě prorážet bloky soupeřek a pomohla tak československým juniorkám i ženám k bronzovým medailím na mistrovstvích Evropy.


Neboť Evin saténově jasný a jednolitý hlas spíš zurčí než bouří, nad doprovodnými nástroji se nerozpíná do velkomuzikálového efektu, ale povídá si s nimi, často polohlasně, hravě, vyčkávavě.
Nabízí se ale ještě jeden příměr z volejbalových včerejšků mnohonásobné mistryně republiky: prý taky bývala univerzální hráčkou. To už s jejím zpěvem ladí víc. Jednak její repertoár sahá od evergreenů ze 30.let až do současnosti, jednak stylové rozpětí orchestrů, s nimiž Eva zpívává, začalo tátovým „doktorským“ dixielandem Fakulty všeobecného lékařství a pokračovalo mj. přes Cotton Gang, Swing Band Ferdinanda Havlíka, Classic Jazz Collegium, Originální pražský synkopický orchestr, Hot & Sweet Orchestra, Steamboat Stompers až po Latin Trio, posléze rozšířené o kytaristu Petera Bindera na kvarteto. S touto čtveřicí také Eva nahrála jak své předposlední, třetí CD Sophisticated Lady, tak nové album, které máte v rukách, Colours Of My Life.
Pokud jde o barvy mimohudebního života Evy Emingerové-Dostálové, nikdy nebyly křiklavé, natož oslňující. Při studiích na Fakultě tělesné výchovy poznala dřevořezbáře a vodáka, kterému se v loděnici říkalo Bosambo, a mají spolu Annu, Josefa a Magdalenu. Díky manželovi i babičkám se mohla pustit ještě do profesionálního zpívání a po dvanácti letech vydat v roce 1998 první album Tea For Two. Za dva roky následovalo Solitude.
Uprostřed zpovykaného televizního Česka, hledajícího mermo mocí novou superstar, hledá Eva beze spěchu, rok za rokem, sebe samu; svůj vlastní způsob, jak zazpívat melodie, které se jí nejvíce líbí, které však mnohdy už nahráli ti nejdokonalejší světoví interpreti. Hledá k sobě hráče, aranžéry, inspirativní prostředí. Osvobozuje se od počáteční přirozené, ale přece jen trochu svazující úcty k zažitým představám o stylech jazzu. Dopřává si víc bezstarostnosti; chvílemi nechá svůj hlas jen načrtnout melodický obrys, ubere na kráse barevnosti a tón takřka jen dodýchne. S tím souvisí i výběr zpěváckého partnera pro některé skladby. V civilním, nepředvádivém hlasu pianisty i aranžéra, prešovského rodáka Mateje Benka, jako ve zvětšovacím zrcadle sledujeme i nejjemnější náladové odstíny jeho protějšku; nejlépe snad v evergreenu Mona Lisa, který Eva nahrála už na CD Solitude. V její dnešním, měkčím a tišším podání, jakoby se usmíval dávno zesnulý černošský crooner Nat King Cole.
Zásadní změnou v Evině sólové nahrávací kariéře jsou české texty. Než se odhodlala prvně opustit jistotu anglického frázování, vyhledala pomoc u Ester Kočičkové – a trefila se. Osobitá textařka si poradila i s melodiemi takových velikánů, jako byli Cole Porter nebo George Gershwin. Přeložila je hodně volně, jinak, než cítili americký swing Kainar, Kopta nebo Suchý, a přece duchaplně.
Svým čtvrtým albem je Eva Emingerová zase o něco blíž barevné duze, kde sídlí komorní píseň moderního jazzu, okouzlující svou chytrostí i prostotou. Taková, o jaké se zdává všem zpěvačkám na světě.

Jiří Černý

Nové CD Prameny Snů

cd

Fotogalerie